26. 4. 2017

3 odstavce & místa


   Mé děti a psi čůrají nejraději venku. Nevím, čím to je. Ani jedné skupiny jsem se nikdy nezeptal. Některé děti mají dokonce oblíbené i konkrétní místo nebo strom. Občas je mi trapně a mám tendence vysvětlovat jim, že čůrat u stromu mohou jen psi a lidé bez domova. Většinou jim tím akorát zamotám hlavu, protože nevědí, k jaké skupině se mají vlastně přidat.
   Při jedné takové zastávce si uvědomím, že by mi s nimi nemělo být trapně, a už vůbec ne kvůli stromu, který stejně pomalu umírá. Pokouším se vše napravit upřímnou pochvalou, že nejsou ani moc počůrané. Očividně jim to udělalo radost, protože se dožadují odměny. „No zas tak suchý nejste,“ odmítnu. Zbytek procházky už společně hledáme stromy, které bychom mohli ještě počůrat, aniž bychom tím někoho pohoršovali.
   Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od svých dětí naučil. Ta otázka mi pořád leží v hlavě, protože se mě lidé většinou ptají, co já jsem naučil je. Myslím si, že se pořád ještě učím, ale například se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat.

12. 4. 2017

3 odstavce & otázky


   Někde, už nevím kde, jsem narazil na postesknutí, že příroda, na rozdíl od lidí, ví. Nepochybuje, nemá zbytečné otázky. Já nepracuju s lidmi, pracuju s dětmi – každý den se snažím odpovídat na otázky, na které už dávno neznám odpověď. Takže i když vím, že nové boty smrdí, těžko už dokážu odpovědět na otázku, proč smrdí zrovna jako uzený sýr.
   A přitom všem mě napadlo, zda je vůbec důležité tu odpověď hledat. Stejně tak jako přemýšlíme nad tím, na co se zeptáme a jak, je pro nás důležité, koho se ptáme. Začal jsem tedy vyprávět příběh o tom, jak jsem si nedávno kupoval boty a v jedné botě jsem narazil dokonce na kousek hermelínu. Dětem ta odpověď stačila.
   Za ta léta práce s dětmi jsem se ještě pořád nenaučil rozpoznat, která otázka je zbytečná a na kterou mám hledat odpověď. Ale občas se přistihnu, že i já pokládám divné otázky. Ptám se a někdy mi nestačí jen slyšet správnou odpověď, ale potřebuju ji slyšet i od správného člověka.

8. 4. 2017

Posilovna & empatie


   Sedíme na venkovních posilovacích strojích, do zad nás hřeje sluníčko. Nejlépe se mi sedí na lavici, u které je napsáno, že slouží k procvičování prsních svalů – benchpress se to prý jmenuje. S dětmi tu trochu postrádáme odpadkový koš, ale při budování této venkovní posilovny asi nikdo nepočítal s tím, že by se tu jedly i sušenky, takže máme pochopení. 
   Je čtvrtek, zítra děti jedou na víkend domů. Dnešek je pro ně tedy těžký, s vidinou blížícího se odjezdu se jim stýská víc. Jejich snížený práh bolesti je většinou kompenzován zvýšeným prahem empatie lidí, kteří se o ně starají. A většinou se taky už těší na víkend, protože empatie prostě někdy bolí.
   Odněkud přiběhne pes. Upozorní mě na něj děti, protože půlka se psů bojí a té druhé půlky se bojí zase psi, teda aspoň to tak při jejich společném setkání vypadá. Labrador si vybere stroj na procvičování zad, počůrá ho a běží dál. Trochu se bojím, jestli něco podobného nenapadne udělat i mé děti.
   „Sušenky už stejně došly,“ oznámím po chvilce a dávám tak najevo, že budeme pokračovat v procházce.
   „To jsem rád, už stejně nemůžu.“
   „Jsi v posilovně, slovo nemůžu nechci slyšet,“ pokusím se o vtip. Nikdo se nesměje, což mi připomene, že jsem vlastně v práci.
   I když si je rodiče vyzvedávají pokaždé ve stejnou dobu, během dneška se mě ještě několikrát zeptají, v kolik hodin půjdou zítra domů. Je zvláštní, jak děti měří lásku svých rodičů podle toho, v kolik si pro ně přijdou. Už méně zvláštní je, že nikdo z nich nechce odejít jako poslední.  
   Pokusím se je, a možná i trochu sebe, rozveselit myšlenkami na víkend. „Co budete mít o víkendu k obědu?“ zeptám se.
   „Asi nějakou omáčku a knedlíky.“
   „Máma dělá knedlíky sama?“
   „Máma je sama kupuje,“ odpoví po chvilce přemýšlení.
   Cestou zpět jdeme zase kolem venkovní posilovny, tentokrát tu už někdo cvičí. Děti jsou zvědavé, jak dlouho ten pán bude ještě cvičit. Pokusím se opět o vtip a odpovím: „Dokud si pro něj nepřijdou rodiče jako pro vás.“
   To odpoledne už toho moc nenamluvíme, tak mám prostor přemýšlet. Pokouším se přijít na to, v kolik by si rodiče museli přijít pro mě, abych se cítil milovaný. Možná že by nikdy nepřišli dostatečně brzy a asi bych taky nechtěl odejít úplně poslední. Empatie prostě někdy bolí…  

1. 4. 2017

Sanitka & hranolky


   Čekám s dětmi na autobus, který nás má odvést k bazénu. Mám s sebou chlapce a dívku, mají autismus a na zastávce se podle toho chovají. Když se blíží autobus, na řidiči je vidět, že přemýšlí, jestli chce vůbec zastavit. Máme štěstí, že spolu s námi tu čekají i další lidé. 

29. 3. 2017

3 odstavce & nálepka


   Způsob, jakým lidé loupou banány, prý lidstvo dělí na dvě skupiny už od nepaměti. Někteří začínají od špičky, jiní od stopky. Následně dostanou nálepku „špičkař“ nebo „stopkař“. Vedle mě sedí dítě, které ho prostě zlomí vejpůl. Už dříve dostalo nálepku „autista“. Mám i děti, kterým musím banán oloupat a nakrájet. Ty už dříve dostaly nálepku „pohodlný autista“.
   Všichni lidé na světě mají stejné potřeby. To, v čem se lišíme, je způsob uspokojení. Jedno z mých dětí potřebuje například vidličku se čtyřmi a nikoli třemi hroty, protože jinou jíst prostě nemůže. Hlad má ale úplně stejný jako já. Ani mé děti nemají jiné potřeby, jen musíme společně hledat jinou cestu, která posléze vede k nálepce „autista“.
   Zvykli jsme si na různá označení, která nám napoví, na co se máme připravit. Mám rád nálepky…třeba na potravinách. Dozvíme se složení a případné alergeny. Jenže s lidmi to tak úplně nejde. Ty potřebujeme ochutnat. A jestli máme na někoho alergii, zjistíme stejně až časem.

22. 3. 2017

3 odstavce & tetování


   Včera se mě jedno autistické děvče zeptalo, kdy si bude moct nechat udělat tetování. „Až budeš dospělá,“ zareagoval jsem okamžitě jako správný rodič, který nejsem. Chce si na prsa vytetovat název své oblíbené skupiny. Takže se už neděsím jen jejího hudebního vkusu, ale už i jejího budoucího vzhledu.  
   Možná ještě víc jsem se ale zděsil, čeho se já to vlastně bojím. To se jí tím tetováním ten autismus nějak zhorší nebo co? Člověk by měl být svými nejbližšími podporován, aby prozkoumal svět, aby získával zkušenosti, podíval se, přivoněl, ochutnal, sáhl si, uslyšel, a pokud výsledek toho všeho bude nové tetování, budiž.
   Uklidňuju se nadějí, že když je člověk v dětství dobře chráněn, umí se ve své dalším životě dobře ochránit sám. Já se teď soustředím ale spíš na to, aby měla v dospělosti i dostatek sebevědomí, protože mít na prsou vytetováno „Sheppard“ asi taky nebude žádná sranda.