22. 3. 2017

3 odstavce & tetování


   Včera se mě jedno autistické děvče zeptalo, kdy si bude moct nechat udělat tetování. „Až budeš dospělá,“ zareagoval jsem okamžitě jako správný rodič, který nejsem. Chce si na prsa vytetovat název své oblíbené skupiny. Takže se už neděsím jen jejího hudebního vkusu, ale už i jejího budoucího vzhledu.  
   Možná ještě víc jsem se ale zděsil, čeho se já to vlastně bojím. To se jí tím tetováním ten autismus nějak zhorší nebo co? Člověk by měl být svými nejbližšími podporován, aby prozkoumal svět, aby získával zkušenosti, podíval se, přivoněl, ochutnal, sáhl si, uslyšel, a pokud výsledek toho všeho bude nové tetování, budiž.
   Uklidňuju se nadějí, že když je člověk v dětství dobře chráněn, umí se ve své dalším životě dobře ochránit sám. Já se teď soustředím ale spíš na to, aby měla v dospělosti i dostatek sebevědomí, protože mít na prsou vytetováno „Sheppard“ asi taky nebude žádná sranda.

18. 3. 2017

Extáze & zrcadlo


   Myslím si, že každý z nás někdy potkal člověka, na kterého bychom se měli podle všech společenských pravidel zlobit, ale on se jen usmál, a nám to udělalo dobře. Prostě jsme se začali usmívat taky. Jako bychom se dívali do zrcadla.  
   V práci mě obejme 120 kg autistické váhy. Zdá se veselej, i když před pár hodinami napadl jiného autistu. Ukazuje mi, že má hlad. Trochu mi to připomíná situaci, kdy si po sexu chcete v posteli zapálit, dovést tu extázi na vrchol. Když je nám dobře, jsme prostě hladoví.
   Sednu si k němu. „Bolí tě ruka, co?“ zeptám se ironicky. Jí chleba, přitom se mě drží a mě to strašně sere. Nutí mě to přemýšlet, jestli je zlej. Úplně normálně přemýšlím, jestli je mé oblíbené autistické stodvacetikilové dítě zlé. A za chvíli dojdu k přesvědčení, že prostě udělal to nejlepší co uměl. Protože kdybych došel k nějakému jinému závěru, asi bych nemohl dělat to, co dělám.    
   Jde odnést talíř to myčky. „Jsi autista, tak to rovnou srovnej.“ Neprotestuje, i když by to normálně asi zkusil. Mám pocit, že je to známka jeho svědomí. Autismem nerezignujete na lidskost.
   „Oblíkni se, jdeme ven,“ řeknu a ukazuju na oblečení, které chci, aby si vzal na sebe. Má radost, že se jdeme projít. Je hezky. Potřeboval bych se na něj zlobit, tak aspoň zkusím: „Zapni si tu bundu, nebo nikam nejdeme.“ Bunda je v mžiku zapnutá. „Jistě, zrovna teď budeš poslouchat,“ komentuju jeho naschvály.
   Venku už na všechno zapomenu. Pozná to, zmetek jeden. Začne se smát a poskakovat. Procházíme parkem, všude jsou maminky s kočárky, děti, běžci, psi a sušenky, které nám spadly na zem.  
   Sedíme na lavičce, jíme zbylé sušenky. Přiběhne sportovec: „Ty jo chlapi, dal bych si taky.“
   „Dej mu sušenku,“ pronesu směrem k dítěti, které je těžší než já. Dítě dělá, že je autista, takže sušenky rozdávám ze svého.
   Strávili jsme fajn odpoledne. Já rozdal sušenky, on ty své snědl. Jako mohl bych ho trestat donekonečna, ale mám ho rád. To se pak dělá blbě.
   Pravda je taková, že když ho trestám, mám pocit jako bych trestal sám sebe. A kvůli tomu do práce nechodím.

15. 3. 2017

3 odstavce & 4 slova


   V práci mám dítě, které umí jen pár jednoduchých slov jako jsou máma, táta, domů a pizza. Vyslovit například křestní jména asistentů nedovede. Takže když chce dát najevo, s kým by chtělo na procházku, dojde k botníku, kam si asistenti ukládají pantofle na přezutí, a vybere ty přezuvky asistenta, se kterým chce jít ven.
   Jedna z možností, jak děti přesvědčit, že nejsou bezmocní a že hodnota člověka je ještě pořád nadřazená autismu, je, že si jdeme v práci hrát na Pevnost Boyard, a já se snažím získat nápovědy pro to, abych na konci dokázal rozluštit hádanku, čí jsou to boty. Děti se tou scénou pochopitelně baví, protože přitom vypadám víc autisticky než ony.
   Autismus unavuje, a to jím nemusíte ani trpět. Takže i já mám někdy den, kdy zvládnu vyslovit maximálně čtyři slova - většinou jde o špagety, víno, wi-fi a postel. Někdy prostě víc nepotřebuju. Ono mnohdy totiž ani nezáleží na tom, kolik slov znáte, ale komu je říkáte.