6. 9. 2017

Bonbóny & únava

   Sedím na lavici v šatně tělocvičny a pozoruju, jak se dítě snaží narvat boty do batohu. „Tam už je plno, dej je do zadní kapsy,“ snažím se mu poradit. Dítě se zvedne z podřepu a pokouší se boty narvat do zadní kapsy u kalhot. Opět jsem zapomněl, že pracuju s autisty. Správně bych si teď měl dát tu práci a vysvětlit mu, co jsem myslel tou zadní kapsou, ale jsem už unavený, a tak to prostě udělám za něj.
   Je úterý, měli jsme s dětmi hodinu tělocviku. Šlo to celkem dobře, odloučení od rodičů ještě zvládají. Ve čtvrtek to bude horší. To si už uvědomují, že druhý den jedou domů. V pondělí ráno se opět vrátí. A tak to chodí už několik let. Žijí v týdenním stacionáři pro klienty s poruchou autistického spektra. Mám ale pocit, že si na to pořád ještě nezvykly. Vlastně ani nevím, jestli se na něco takového zvyknout vůbec dá.  
   Z tělocvičny se vracíme zpět do stacionáře. Cestou mi schválně utíkají do silnice. Neustále testují hranice, kam až můžou zajít. Jsou to děti s postižením, takže je pro mě o to těžší jim nějaké hranice stanovovat – autismus jim už takhle vystavil jasnou stopku.
   „Co máme k večeři?“ zajímají se.
   „Pomazánku,“ odpovím popravdě, i když vím, že moc nadšené nebudou. „Co si dáš k tomu?“ přemýšlím nad druhem pečiva.
   „Bonbóny,“ odpoví dítě okamžitě a já si uvědomím, že máme stejně jenom chleba.
   Procházíme čtvrtí, kde u každého domu je zahrada, a kde každá zahrada má svého štěkajícího psa. Dojdeme k vile, kterou hlídá štěně boxera. Mé děti se kolem něj sesypou, chtějí si ho pohladit. Štěně se rozhodne, že to za to hlídání nestojí a utíká někam pryč. Už ani ti boxeři nejsou, co bývali, prolétne mi hlavou. 
   Naštěstí se objeví další objekt, který se jich nebojí – vlak. Všichni se zastavíme pod viaduktem a pozorujeme projíždějící vlak. Čekáme, až přejede, protože věc musí být dokončená, alespoň v autistickém světě. Jako vždycky mi České dráhy dělají naschvály a vlak je dlouhý několik kilometrů.
   Jdeme do kopce, jedno z dětí se mě chytne za ruku, protože je unavené. Chce, abych ho táhnul.
   „Jsi těžký. Pojď sám, je to už kousek,“ přesvědčuju ho.
   „Tak to už zvládneš,“ odpoví a ruku mi sevře ještě pevněji. 
   Ten kousek cesty přemýšlím, co všechno musím každý den v práci zvládnout. A jedna z těch věcí je, umět chytit své děti za ruku, když už nemůžou.

28. 8. 2017

Kondomy & spinner


   Pracuju s autisty. Setkávám se s nimi v týdenním stacionáři, kde tráví čas od pondělí do pátku. V práci se snažím naučit je co nejvíce schopností a dovedností. V létě mám ale několik týdnu volno, abych neztratil ty své. Někteří to nazývají letní prázdniny.  
   Před časem se mě někdo ptal, co dělá asistent, když nemá komu asistovat. „Většinou spí,“ odpověděl jsem. Konečně má totiž čas být unavený. Někdy se doporučuje dělat přesný opak toho než v práci – tedy najít si svého asistenta nejlépe v podobě servírky s vychlazeným vínem. A až nebude moct usnout a víno vám přestane chutnat, je čas jít opět do práce.
   Jenže ten čas ještě nenastal, protože v práci máme letní prázdniny, a tak vyrazím do obchodu pro víno. Rád chodím nakupovat do večerky k Vietnamcům. Mám ji kousek a oni se vždycky tváří, že mě rádi vidí. Sekuriťák v Tescu si mě vždycky naopak prohlíží, jako kdybych něco ukradl.
   S lahví vína jdu ke kase, kde je vyložená hromada spinnerů. „Můžete koupit,“ nabízí mi prodavač.
   „Nejsem na to dostatečně šikovnej,“ odmítnu.
   „Tak třeba pro děti,“ nedá se odbýt.
   „Moje děti by se to pokusily asi sníst,“ vzpomenu si na své děti v práci, které se kdysi pokoušely sníst i rybičky v akváriu.
   Do obchodu vejde maminka s malým dítětem. Že má dítě Downův syndrom poznal i prodavač. Lidem s Downovým syndromem se dříve díky vzhledu říkalo mongoloid. Než si maminka stačí vybrat, dítě už sahá, kam dosáhne. Já stojím u poklady a pozoruju, jak si postupně bere do ruky čokoládovou tyčinku, džus a kondomy u kasy. S kondomy v ruce se na mě usměje. Zkouším si vybavit, kdy jsme se naposledy na někoho cizího usmál já.
   V tom se už ale přiřítí jeho maminka. Všimne si mé láhve vína a omluvně mi podává kondomy: „To bude patrně vaše.“ Když odpovím, že ne, bude si myslet, že se stydím, takže k vínu kupuju i kondomy, které jsou ve finále dražší než to víno.  
   Při placení se prodavač ještě jednou ujistí, jestli nechci spinner. Svěřím se mu, že mi teď kromě šikovnosti chybí už i peníze.
   „No jo, moc drahý víno,“ konstatuje. 
   Z večerky odcházím s lahví vína a kondomy. Kdekdo by si podle mého nákupu pomyslel, že mám před sebou fajn večer.
   Nevím, jaký večer čeká to dítě s Downovým syndromem a jeho maminku. Bez ohledu na nákup to budou mít v životě oba těžší než většina z nás. Diagnózu ještě změnit neumíme. Myslím si, že o to té mamince ani nejde. Ale empatii jsme už vynalezli.

27. 7. 2017

Autismus & chlebíček

   Sedím v kavárně na zahrádce, piju bílé víno. Čtu knížku, ke které se víno hodí, protože za střízliva je těžko pochopitelná. Opodál sedí maminka s malým dítětem, které nemotorně pobíhá po zahradě. Je na ní vidět, že by si taky dala nejraději víno, protože i její dítě je bez něj těžko pochopitelné.
   Přistihnu se, jak místo čtení pozoruju dítě. Asi každé zaměstnání se projeví nějakou „nemocí z povolání“ a má nemoc spočívá v tom, že si místo pěkných maminek všímám spíš nemocných dětí.
   „Dobrý den,“ pozdraví mě maminka a dává mi tak najevo, že už si všimla, jak blbě čumím.
   „Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel.“
   Usměju se na dítě, to úsměv opětuje. Uvědomím si, jak mě ty dětské úsměvy baví. Najednou je přede mnou jeden z důvodů, proč dělám svoji práci.
   Po druhé skleničce vína přestávám své knize opět rozumět a objednávám si obložený chlebíček. Nezakousnu se do něj, ale postupně sním ten zelený bordel navrchu, šunku, vajíčko… Nakonec mi zbyde jen něčím namazaná veka. A až u ní si uvědomím, že přesně takhle jí chlebíček jedno z mých dětí. I tu kapii jsem nechal na straně talíře, protože červená se podle něho prostě nejí.
   Snažím se přijít na to, jestli tohle dělám jen proto, že mi děti začínají chybět, nebo jestli jsem objevil novou formu autismu z vlastní vůle.
   Servírka si přijde pro talíř:
   „Chutnalo vám?“
   „Ano, bylo to dobrý.“
   „Ještě víno? zeptá se. S radostí si uvědomím, že na víno práce s autistickými dětmi vliv nemá, a pokud někdy ano, tak spíš opačný než na červenou kapii.
   „Ještě skleničku.“
   Přebírám jednotlivé rysy svých dětí. V duchu počítám, kolik jich už takhle ve mně je, s kolika jsem se už stihl přivítat, s kolika rozloučit. A pokud někdo přišel s nějakým autistickým chováním, které mě zprvu rozčilovalo, časem jsem se tak začal chovat taky.
   Přál bych si dozvědět se, jestli to mají stejně. Jestli napodobují někdy i ony mě. Asi si večer neotevřou knížku a víno. Nedávno jsem ale jedno z dětí slyšel říct „do prdele“. Na chvilku mě přepadla hrdost, že aspoň něco má po mně.
   Asi každé zaměstnání se projeví nějakou nemocí z povolání - místo pěkných maminek si všímáte spíš nemocných dětí. Ale začnete si vážit i jiných věcí. Kromě zdraví to může být klidně i takové „do prdele“. Protože nikdy nevíte, kdy jedno nebo druhé budete potřebovat.

20. 7. 2017

Tábor & volume 2


   Pokaždé, když přijedeme na tábor, chtějí děti vidět, kde spím a jak vypadá můj pokoj. Nevím, jestli je uklidňuje fakt, že je stejně neútulný jako ten jejich, nebo skutečnost, že zase poznaly něco z mého života, co jim běžně neukazuju. Trávím s nimi většinu jejich času, znám je dobře, ale kolik toho vědí ony o mně? Možná lépe – kolik jsem ochotný jim toho vlastně ukázat? To je teď ale jedno, protože je šest hodin ráno, a právě mi vstoupilo do pokoje dítě:
   „Máš ranní?“ zeptá se. Služby asistentů jsou rozdělené na ranní a odpolední. 
   „Ne, uvidíme se až odpoledne. Teď prosím zavři.“
   „A nevíš, kdo má ranní?“
   „Rád bych ještě spal.“
   „To je jasný, když máš ranní.“
   „Zavřeš ty dveře.“
   „Tak já je zavřu, abys mohl spát.“
   „Děkuju.“
   „Za kliku?“
   „Zavři ty dveře!“
   První dobrovolné setkání s dětmi je až u oběda, dopoledne byly v bazénu. Vyprávějí mi o tobogánu, vířivce a plavčíkovi, který byl na ně tak hodný, že jim půjčil plovací vestu. „A jak sis ji zasloužil?“ zajímám se.
   „Topil jsem se,“ odpoví dítě popravdě.
   Po obědě rozdáváme pohledy. Děti se radují, že jim přišly pohledy, a já mám radost s nimi, protože mi mobil právě oznámil, že mi došla výplata. 
   Společně malujeme. Nikdy jsem tak úplně nepropadl kouzlu malování, ale na dětech mě fascinuje, jak jim dáte do ruky pastelku a ony už prostě vědí, co s ní mají dělat. A možná to tak je se vším – možná že často víme, co bychom měli dělat, jen občas čekáme na tu správnou pastelku.  
   Požádám děti, aby rodičům namalovaly obrázek, jak se tady měly. Holčička s rozbitým kolenem okamžitě sahá po červené pastelce. „A nechci na obrázku vidět žádnou krev,“ upozorním je. Holčička odloží pastelku a vzdychne.
   „Mohli bychom si zahrát nějakou hru,“ navrhuju po chvíli.
   „Třeba Minecraft,“ zbystří jedno z dětí.
   „…nějakou hru venku na zahradě,“ snažím se upřesnit svoji představu.
   „To nevím, jak tam chcete hrát Minecraft.“

   Blíží se konec tábora, takže už děti přicházejí i s prosbou, že chtějí obejmout jako od maminky, nebo pohladit jako od tatínka. Stýská se jim. Společně počítáme na prstech dny, které nám ještě zbývají do konce tábora. Děti se snaží urychlit odjezd předstíráním, že mají méně prstů.

   Během léta máme prázdniny, děti uvidím až za měsíc. Známí se mě ptají, jestli se mi bude po nich stýskat. Nečekají na odpověď a okamžitě dodají, samozřejmě že ano. Abych ale řekl pravdu, potřebuju právě teď ten měsíc, aby se mi zase stýskalo. Čím déle tuhle práci dělám, tím víc ho potřebuju. Ne proto že bych je neměl rád, ale proto abych jim mohl zase dát, co potřebují.