Bary mám rád.
Sleduju práci barmanky a vnímám každý její pohyb. Uklidňuje mě to. Uklidňuje mě
představa, že se někdo s takovou péčí stará o moje pití. Vydržím takhle sedět
dlouho. Jen se pak už musím přestat dívat na sebe do zrcadla, které je na baru
vždycky proti vám, a jako jediné v baru nelže.
Kdysi jsem někde
četl, že dokonalá krása spočívá v drobných úpravách běžného vzoru. Má barmanka
měla právě takový běžný vzor, ale moje pití jí dodávalo dokonalou krásu.
Ještě než mi ráno zazvoní
budík, uslyším kuřácké zakašlání. Do toho se ozve stará bába, co bydlí pode
mnou, a začne nadávat na politiky a křičí, že za komunistů se měla líp. Stěny
jsou tu tenké a já mám štěstí, že lidi, co bydlí kolem mě, vstávají přibližně
ve stejnou dobu jako já.
Beru si Ibalgin,
dopiju zbytek vína, co mi zůstal na stole, a jdu na záchod. Podívám se do
zrcadla a vidím své červené oči. Když se na ně někdo zeptá, použiju historku o
zánětu spojivek.
Pokud pracujete
s autisty, je vaším pracovním nástrojem váš charakter. Lidé se mě ptají,
zda se tahle práce dá naučit, nebo se pro ni musíte prostě narodit. Odpovídám,
že pravděpodobně obojí, ale realita je jiná. Nejlepšími pečovateli jsou lidé,
kteří sami měli život dost na hovno, ale díky tomu dokážou ty hovna rozpoznat u
druhých. Nemusíte třídit odpad a nemusíte ani nikoho staršího pouštět sednout
v tramvaji, i tak můžete být pro autistu to nejlepší.
V práci už mám
od dětí nachystané boty na přezutí jen proto, aby se vše urychlilo, a mohl se
jim začít konečně věnovat. Během dopoledne si děti několikrát přijdou pro
pohlazení nebo objetí. Pokaždé, když takhle přijdou, přemýšlím, kdo koho
vlastně objímá.
Po obědě děti spí.
Ano, spí i autistické děti. Doprovodím je do jejich pokoje, zapínám chůvičky
pro případ, že by někdo z nich měl epileptický záchvat, a odcházím si
udělat kafe.
Jedno z dětí
spát ale nechce, nemůže se už dočkat odpoledne. Přikládám mu ruku přes oči, aby
je chtě nechtě zavřel a pokusil se aspoň na chvilku usnout, v druhé ruce
držím hrnek s kávou. Lidé si myslí, že
když se o někoho budou nějakou dobu starat, časem si ho zamilují. Jenže svět
funguje přesně naopak! Nejdříve se musíte zamilovat, teprve pak se můžete o
někoho postarat.
Odcházím z práce, hledám krabičku cigaret a uvědomuju
si, že do práce chodím pro pravidelný přísun
peněz a lásky. Obojí mi chybí.
