Stojí naproti mně,
drží mě za obě ruce. Potí se. Střídavě přešlapuje z jedné nohy na druhou. V očích
má strach. V místnosti stojí mnoho lidí, ale on se z nich bojí nejvíc
– právě uhodil jiné dítě. Nezlobím se na něj.
U dvou třetin autistů je diagnostikována mentální retardace. Děti s mentální retardací při stresu, selhání nebo třeba při frustraci preferují vzhledem ke svému postižení agresi nebo útěk. Jelikož je uspokojování jejich potřeb závislé na druhých, jsou frustrovaní vlastně pořád.
U dvou třetin autistů je diagnostikována mentální retardace. Děti s mentální retardací při stresu, selhání nebo třeba při frustraci preferují vzhledem ke svému postižení agresi nebo útěk. Jelikož je uspokojování jejich potřeb závislé na druhých, jsou frustrovaní vlastně pořád.
A konstruktivní
řešení je někdy náročné i pro mě, tak proč bych ho měl teď vyžadovat po svých
dětech.
Snažím se ho odvést
od ostatních, ale on se ani nehne. I když nemluví, rozumí takřka všemu. Pasivní
komunikace. Je to asi jediný člověk na světě, u kterého bych „Fuck Off“ dokázal
ocenit. Jenže teď dal pěstí jinému dítěti, já vůbec nevím proč, a všichni očekávají,
že mu vynadám. Podle výrazu lidí kolem by si také zasloužil jednu ránu.
Zakřičím, sklopí
hlavu dolů. V tu chvíli se ostatní konečně uklidní a dál se věnují svému.
Najednou se pohne z místa. Táhne mě ke skříni, kde vytahuje puzzle. Zbytek dne
trávím už jen s ním, hrajeme si. Nevím, jestli to dělá proto, že ho to baví,
nebo mi chce jen udělat radost. Ještě než odejdu z práce, snaží se mě
všelijak zaujmout, jako že ještě nemám hotovo, tak jako kam jdeš?!
Odcházím
z práce, cítím se unavený. Nejvíc mě ale unavuje fakt, že odcházím
z práce. Teď bych se měl věnovat sám sobě, postarat se o sebe. Měl bych se
těšit z času, který mám. Takže udělám všechno možné, aby mi ten čas co
nejrychleji utekl, a abych se ráno probudil ještě unavenější, ale se smyslem
pro život.
Sedím sám na baru,
pití mi donesou bez objednání. Napadne mě, kolik životních ran jsem rozdal já,
a kolikrát jsem pak chtěl někoho držet za ruce. Nevyhnu se pocitu, že na to
kolik mi je let, cítím nějak moc bolesti. V tomhle věku bych neměl cítit přeci žádnou
bolest. Puberťáci i důchodci bolest potřebují. Adolescenti si díky ní myslí, že
cítí – že mají emoce. Pro staroušky je bolest důkazem, že jsou ještě naživu.
Přijde mi zpráva od
Lukáše: „Balím sedmnáctku. Měl bych se
vážně začít léčit, nebo se stát rockovou hvězdou, aby mě za ty píčoviny lidi
aspoň obdivovali.“ Lukáš si nejčastěji vybírá buď prostitutky, nebo mladé
holky, co ještě musí být večer doma. Kdokoliv, kdo by ho neznal, by si
pomyslel, že je perverzní – že má nějakou úchylku, nebo že je prostě debil. Jsou
to ale jediné dvě skupiny holek, kterých se nebojí. Mně jeho vkus nevadí,
protože ho znám, a protože to je můj nejlepší kamarád.
Alkohol a ženy –
látky tlumící mužskou bolest.
