Sedím u stolu, piju kafe. Je za 5 minut 7
hodin. U
autistů se občas objevují poruchy spánku a příjmu potravy. Děti, které ani
jedním netrpí, tu už sedí se mnou – mají hlad a ptají se, co budeme dnes dělat.
Počkám ještě pár minut a půjdu budit ty, které by ještě spaly. První obličej,
který ten den uvidí, je můj. Nejsem si zcela jistý, jestli to autismu nějak
prospívá…
Děti tu jsou z různých důvodů od
pondělí do pátku. Některé už nechtějí být doma, jiné doma moc nechtějí.
Pracujete s postiženými dětmi, ale diagnózou je postižená celá rodina.
Během práce se díváte do očí mnoha lidem, takže nikoho nesoudíte, protože to je
cesta do pekla. Především do toho vašeho.
Přeju dětem dobré ráno, ale ony ho ještě
nedokážou zhodnotit. Nevědí, jestli je skutečně dobré. Místo pozdravu se
rozběhnou na záchod. Připravuju jim oblečení. Vidím, že ne vždy to na ten
záchod stihly.
„Dáš si marmeládu?“ snažím se nalákat jedno
z dětí, které nerado snídá.
„Nevím,“ odpoví.
„Můžeš si ji namazat sám.“
„Jo, sám,“ s radostí vykřikne, protože
jsem mu právě dovolil vytvořit si na chlebu hrad z jahodové marmelády.
Vždycky je jak prase. Připravím mu náhradní triko.
Děti snídají. Některé se u toho pozvrací,
protože si toho narvou do pusy hodně, některé budou potřebovat vyměnit plínu. Další
dva kluci sedí u televize. Navzájem se pošťuchují. Za pár okamžiků se začnou
mlátit, vím to. Takže když už se k tomu schyluje, vstávám od stolu. Ale
jiné dítě mě bere za ruce a blíží se s nimi ke svému krku. Dnes už vím, že
potřebuje na košili zapnout i ten poslední knoflík u krku – je to autista,
takže místo frajeřin si potrpí spíš na „dokončené záležitosti“.
Po snídani dodám svým dětem pravidelnou
dávku emocí v podobě léků. Takže něco proti agresivitě, epilepsii,
hyperaktivitě a něco proti vedlejším účinkům. Kdybych to zapil trochou vína, mohl
bych mít celkem fajn den. Jenže v tom spočívá ten princip. Když najdete
způsob, jak můžete mít celkem fajn den i bez toho, máte možnost začít pomáhat
druhým.
Chybí už jen poslední krok - nejtěžší. „Kdo
má vyčištěné zuby?“ zeptám se. Jedno z dětí se začne fackovat. Dívá se u
toho na mě a dává mi jasně najevo, jak jsem mu tou otázkou ublížil. „To musíš
takhle…“ povím mu a zvednu ruku, jako že mu chci jednu vrazit. Dítě běží hledat
kartáček.
Vypravuju děti do školy a cítím se u toho,
jako kdybych vypouštěl Avengers. Vím, že asi nikdy nespasí svět, ale stejně
jako jiné děti mají tu možnost. A to mě baví…
