Někteří
rodiče nechávají své děti rovnou u branky, jiné je doprovodí alespoň do šatny. Ani
jedno z dětí nebrečí, už si zvykly. V šatně má každé z dětí svůj
věšák, pozná ho podle fotky. Při příchodu ale většinou nemají čas hledat svoji
fotografii, takže to v šatně vypadá, že bundy vlastní jen jedno dítě.
Ptám se,
jak se o víkendu měly.
„Dobře.“
„Co si
dělal?“ snažím se prodloužit rozhovor.
„Všecko.“
„S kým?“
ptám se na to poslední, co mě napadne.
„S
bráchou.“
Končím.
Většina
mých dětí by nejraději žila doma se svými rodiči a vlastně ani nikdy nepochopí,
proč to teď nejde. Moje práce je, aby o tom přemýšlely co nejméně. A ač se
můžete snažit sebevíc, nikdy jim během týdne nedáte to, co o víkendu dostanou
doma. Prostě nemůžete. Jestli je to dobře nebo špatně, nevím.
Po
narození je úkolem rodičů vytvořit pro dítě dobré místo v rodině. Dítě
potřebuje vědět, že je tady správně. A většinou to tak i chodí, pokud se vám
nenarodí dítě, které díky svému postižení potřebuje hodně dobré místo
v rodině. A někdy takové místo rodina prostě nenajde. A právě takové
rodiny já znám.
Každý
máme své rituály, které nás drží pohromadě. Dodávají nám pocit bezpečí a
jistoty. Takže si jdeme jako každé pondělí prohlídnout jídelníček na celý
týden. Děti postrádají pizzu, já maso a kuchařka inspiraci.
„Martínku, já už se těším na čtvrtek,“ pronese jedno z dětí a ukazuje na
jídelníček.
„Zato
středa bude těžká,“ pronesu pro změnu já.
Snažím se jim vyhovět, takže se ptám, co by
dnes chtěly dělat. Televizi a křeslo nahrazuju botami a bundou – jdeme na
zahradu hrabat listí.
Některé
děti se občas přijdou ujistit, že si pro ně rodiče v pátek zase přijdou.
Mé děti žijí ve světě, kde dokud si pro ně rodiče pravidelně v pátek
chodí, mají je ještě rády. Zároveň žijí ve světe, kdy si je jednou nevyzvednou,
protože rodičům prostě dojdou síly.
Netuším, jestli někdy pochopí, že je jejich
rodiče mají rádi i tak. Zatím dělají všechno možné, aby si před svačinou
nemusely umýt ruce. Sleduju, kdo všechno má umyté ruce a komu tak před svačinou
prozradím, že se to kiwi musí nejdříve oloupat.
Každý
máme své rituály, které nás drží pohromadě. Některé děti jedí oloupaná kiwi a
já přemýšlím, kolik a které rituály máme společné. Protože kromě hledání
koupelny před svačinou nám některé rituály připomínají, že nás má i někdo rád.
