10. 12. 2016

Hračky & Prostřeno


   Mám v práci autistického chlapce, jehož nejoblíbenější zálibou je listování katalogem. Vlastně to je několik katalogů spojených v jeden. Obsahuje nabídku ojetých aut, potravin a nábytku. 

 

    „Co jsem našel?“ zeptá se mě a ukazuje přitom na obrázek s ředkvičkou.

   „Svoji snídani, pokud si okamžitě nedojdeš pro pyžamo.“

   Přijde za mnou do koupelny, v ruce má katalog a hračky. Nepřítomnost pyžama vysvětluje slovy „Zmizelo!“, a pusu od čokolády „Nevím“. V mé reakci se zase objevují slova jako „na prdel…spát…kde je ta čokoláda?“.

   Napouštím mu vanu, má ji rád. Nastavujeme spolu teplotu vody: „Vodička je prima.“ Naházím do vany hračky, a nakonec i jeho. Nechám ho chvilku si hrát, ale posadím se vedle vany. Není to tak dávno, co právě ve vaně dostal epileptický záchvat. Chvíli mi trvalo, než jsem v takových chvílích přestal vnímat bezmoc. Díváte se, jak se dítě třese, počítáte vteřiny. A tak si uvědomíte, kdo jste a kdo nejste, odkud kam sahá váš vliv.

   Vyleze z vany, je mu zima. Z utírání se tak stává ta nejnáročnější činnost. Natahuje se po katalogu, který zůstal vedle vany. „Co jsem našel?“ opět mě zkouší a já doufám, že našel aspoň trochu trpělivosti. Výsledek je stejný jako vždycky – co se neutřelo do ručníku, utřelo se do pyžama.

   Po koupání je čas na televizi. Některé děti si k ní vezmou hračky, jiné mají mě. Občas mě udivuje, jak milují Prostřeno. Ale v České republice je to známka určité normality, takže jsem na své autisty vlastně hrdý. Povídáme si, jaký jsme měli den a na co se těší. Těší se na snídani. Uvědomím si, že se taky těším na snídani a pravděpodobně si ji dám ještě před spaním.

   Dětství unavuje, takže slova nahrazují spíš už jen doteky. Na některých dětech je vidět, že jsou ospalé. Nechtějí ale přijít o ten společný večer, takže usínají vedle vás v křesle. Když je čas jít spát, jedno z dětí ještě pořád listuje v katalogu:

   „Najdi postel, protože ta tě teď čeká.“

   „Já nenávidím spaní,“ protestuje.

   „A chceš uložit do postele?“ zkusím to jinak a lépe.

   „Prosím, chci uložit do postele!“

   Leží už v posteli. Hledáme v katalogu auto, kterým pojede v pátek domů. Zajímá ho, co bude o víkendu dělat. „Budeš si hrát s bráchou,“ připomenu mu. Obrátím mu peřinu tak, aby neměl zapínání u hlavy, protože to nenávidíme všichni a popřeju mu dobrou noc.

   Přijedu domů až skoro v noci. Je mi zima, napouštím si vanu. Zkouším teplotu vodu a bezděčně pronesu „Vodička je prima.“ Vedle vany postavím láhev piva. 

   Lehnu si do vany. Upíjím pivo a pozoruju strop. Měl bych vymalovat, napadne mě. Ale znovu si uvědomím, kdo jsem a kdo nejsem, odkud kam sahá můj vliv a je mi jasné, že se malovat nebude.