20. 7. 2017

Tábor & volume 2


   Pokaždé, když přijedeme na tábor, chtějí děti vidět, kde spím a jak vypadá můj pokoj. Nevím, jestli je uklidňuje fakt, že je stejně neútulný jako ten jejich, nebo skutečnost, že zase poznaly něco z mého života, co jim běžně neukazuju. Trávím s nimi většinu jejich času, znám je dobře, ale kolik toho vědí ony o mně? Možná lépe – kolik jsem ochotný jim toho vlastně ukázat? To je teď ale jedno, protože je šest hodin ráno, a právě mi vstoupilo do pokoje dítě:
   „Máš ranní?“ zeptá se. Služby asistentů jsou rozdělené na ranní a odpolední. 
   „Ne, uvidíme se až odpoledne. Teď prosím zavři.“
   „A nevíš, kdo má ranní?“
   „Rád bych ještě spal.“
   „To je jasný, když máš ranní.“
   „Zavřeš ty dveře.“
   „Tak já je zavřu, abys mohl spát.“
   „Děkuju.“
   „Za kliku?“
   „Zavři ty dveře!“
   První dobrovolné setkání s dětmi je až u oběda, dopoledne byly v bazénu. Vyprávějí mi o tobogánu, vířivce a plavčíkovi, který byl na ně tak hodný, že jim půjčil plovací vestu. „A jak sis ji zasloužil?“ zajímám se.
   „Topil jsem se,“ odpoví dítě popravdě.
   Po obědě rozdáváme pohledy. Děti se radují, že jim přišly pohledy, a já mám radost s nimi, protože mi mobil právě oznámil, že mi došla výplata. 
   Společně malujeme. Nikdy jsem tak úplně nepropadl kouzlu malování, ale na dětech mě fascinuje, jak jim dáte do ruky pastelku a ony už prostě vědí, co s ní mají dělat. A možná to tak je se vším – možná že často víme, co bychom měli dělat, jen občas čekáme na tu správnou pastelku.  
   Požádám děti, aby rodičům namalovaly obrázek, jak se tady měly. Holčička s rozbitým kolenem okamžitě sahá po červené pastelce. „A nechci na obrázku vidět žádnou krev,“ upozorním je. Holčička odloží pastelku a vzdychne.
   „Mohli bychom si zahrát nějakou hru,“ navrhuju po chvíli.
   „Třeba Minecraft,“ zbystří jedno z dětí.
   „…nějakou hru venku na zahradě,“ snažím se upřesnit svoji představu.
   „To nevím, jak tam chcete hrát Minecraft.“

   Blíží se konec tábora, takže už děti přicházejí i s prosbou, že chtějí obejmout jako od maminky, nebo pohladit jako od tatínka. Stýská se jim. Společně počítáme na prstech dny, které nám ještě zbývají do konce tábora. Děti se snaží urychlit odjezd předstíráním, že mají méně prstů.

   Během léta máme prázdniny, děti uvidím až za měsíc. Známí se mě ptají, jestli se mi bude po nich stýskat. Nečekají na odpověď a okamžitě dodají, samozřejmě že ano. Abych ale řekl pravdu, potřebuju právě teď ten měsíc, aby se mi zase stýskalo. Čím déle tuhle práci dělám, tím víc ho potřebuju. Ne proto že bych je neměl rád, ale proto abych jim mohl zase dát, co potřebují.   

13. 7. 2017

Tábor & volume 1


   „Kdy už tam budem?“ je nejčastější otázka, která mě následující dva týdny čeká. Až když je zodpovězená tahle otázka, přijde dotaz na to, kam se vůbec vlastně jde. A bude se někam chodit každý den, protože jsem s dětmi na táboře.
   Děti pomalu vstávají a ještě se zavřenýma očima se mě ptají, co dnes budeme dělat. „Půjdeme na rozhlednu.“ Své nadšení projeví tím, že se opět přikryjí peřinou. „Vstávejte! Bude to sranda,“ snažím se je navnadit.
   „Nebude,“ ozve se zpod peřiny.
   „A když s sebou vezmu tatranky?“
   Za chvíli jsou děti už umyté a snídají chleba s marmeládou.
   Kolem penzionu, kde jsme ubytovaní, jsou samé kopce a lesy. Děti ani jedno z Prahy moc neznají. „Ne že tady budete řvát,“ varuju je v lese. „Tady bydlí zvířátka.“
   „A jaký?“
   „Lesní,“ odpovím vyhýbavě, protože se v televizi dívám na dokumenty z Antarktidy, a ne z lesa.
   „Například?“
   „Například tučňák,“ zkusím svoje znalosti z televize.
   „Hurá,“ ozve se.
   Trávíme čas v přírodě a na dětech je znát jiný druh únavy oproti tomu, když ho trávíme ve městě. Děti víc spí a méně se vztekají a brečí. Já si pak uvědomím, kolik podob vlastně mají, a jak moc je ještě neznám. I já jsem teď jiný. Taky víc spím. Ale vztekám se pořád stejně, protože tu není signál.
   „Kdy už tam budem?“
   „Ještě tak jednu tatranku,“ odhaduju vzdálenost k rozhledně.
   Děti jsou z rozhledny nadšené, stánek s občerstvením je otevřený.
   Cestou zpátky si vyprávíme, co nás všechno čeká, až se z tábora vrátíme. Některé děti vzpomínají na mámu, někteří zaměstnanci také.
   Chytají se za ruku, jsou unavené. Všechno jsme už snědli, takže jediná motivace, kterou jim můžu nabídnout, je skutečnost, že se už vracíme zpět na oběd. Potřebuju ale, aby to ještě úplně nevzdávaly, takže jim raději neprozradím, co máme k obědu. 

    Je zvláštní, jak se dětem a dospělým stýská každému jinak. Děti se na tábor těší a první týden vše zvládají skvěle, první smutky se objeví až týden druhý, kdy jim buřty a všeobecná špína už zevšední. Zaměstnanci to mívají opačně. Většinou odjíždíme s těžkým srdcem a kufrem, ale postupně objevujeme kouzlo buřtů, všeobecné špíny a vína.

   „Kdy už tam budem?“ bude možná ta nejčastější otázka, kterou následující dva týdny uslyším. Rozhodně ale nepatří mezi ty nejdůležitější. Pro mě osobně ta nejdůležitější zní: „Kdy se zase uvidíme?“   

23. 6. 2017

Chůvičky & penicilin


   Některé děti mi ještě stačí říct dobrou noc, jiné jsou natolik unavené, že už skoro spí. Pár se jich pokusí aspoň o nějaký zvuk. Jedno potřebuje ještě upravit peřinu, nohy má venku. „Asi mám malou peřinu,“ upozorní mě.
   „Peřinu máš dobrou, jen si ji měl na šířku.“
   „Co to je na šířku?“ začne se najednou zajímat, aby nemusel spát. Na tváři mu hraje úsměv. Vzpomenu si, že když jsem byl malý, dělal jsem to samé. 

16. 6. 2017

Bolest & deka


   Lidé se mě často ptají, jak se mi pracuje, když jsem smutnej. „Musíš být přeci někdy smutnej, ne?“ zeptají se mě tónem, jako by mi to přikazovali. No nemusím, ale občas jsem. Že jsem smutný dost často poznám podle dětí, chovají se ke mně jinak. Většinou jsou potichu a přemýšlejí, co mají dělat. Vlastně mě napodobují.

9. 6. 2017

Kávovar & sušenky


   Někdy se ráno probudíte a uvědomíte si, že byste sami potřebovali asistenta. Ne někoho, kdo by věci dělal za vás - ale s vámi. Přes zeď zaslechnu, jak sousedovi začne zvonit budík. Začne vstávat se mnou. V duchu řeknu Bohu, že jsem si svého asistenta představoval sice jinak, ale že chápu. Posadím se na posteli.

3. 5. 2017

3 odstavce & únava


   Někdy se ráno probudím a cítím se unavený. Cítil bych se unavený, i kdybych prospal celou noc. Obvykle pak ještě nějakou dobu koukám do stropu. Asi tak nějak se dá definovat i stáří. Dělám práci, kde jsou lidé často unavení. Většinou je to známka toho, že svoji práci dělají dobře. Mohli by pracovat tak akorát, ale většinou se rozhodnou udělat něco navíc, protože to tak bude lepší. Lidskost unavuje.
   Většina mých dětí vstává naopak dříve, než by musela. Nemůžou se dočkat dalšího dne. Jako by jeden den mohl změnit celý jejich život. Minimálně jejich rodiče tohle zažili. Ráno už stojí u dveří a čekají, kdo přijde do práce. Snaží se vypozorovat, jakou mám náladu. Jsou závislé na lidech jako jsem já, takže mi nemůže být jedno, jak se cítím. Snažím se najít kafe. Očekávání unavuje.
   Den uteče rychle, děti vládnou časem. Jedu domů. V tramvaji se rozhlížím po lidech a říkám si, čím se asi tak živí. Občas zahlédnu v okně svůj odraz. Někdy mám ve tváři úsměv, takový ten debilní. Jsem spokojený. Jednou za čas potřebujeme asi všichni vidět, že nám naše práce dělá dobře. Chodím do práce, kde jsou lidé často unavení právě proto, že je to pro ně pouhá práce. Nejvíc unavuje nezájem.

26. 4. 2017

3 odstavce & místa


   Mé děti a psi čůrají nejraději venku. Nevím, čím to je. Ani jedné skupiny jsem se nikdy nezeptal. Některé děti mají dokonce oblíbené i konkrétní místo nebo strom. Občas je mi trapně a mám tendence vysvětlovat jim, že čůrat u stromu mohou jen psi a lidé bez domova. Většinou jim tím akorát zamotám hlavu, protože nevědí, k jaké skupině se mají vlastně přidat.
   Při jedné takové zastávce si uvědomím, že by mi s nimi nemělo být trapně, a už vůbec ne kvůli stromu, který stejně pomalu umírá. Pokouším se vše napravit upřímnou pochvalou, že nejsou ani moc počůrané. Očividně jim to udělalo radost, protože se dožadují odměny. „No zas tak suchý nejste,“ odmítnu. Zbytek procházky už společně hledáme stromy, které bychom mohli ještě počůrat, aniž bychom tím někoho pohoršovali.
   Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od svých dětí naučil. Ta otázka mi pořád leží v hlavě, protože se mě lidé většinou ptají, co já jsem naučil je. Myslím si, že se pořád ještě učím, ale například se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat.