8. 2. 2017

3 odstavce & láska


   Lidé se mě ptají, jestli mám svoji práci rád. Běžná otázka, na kterou mám už naučenou odpověď. Občas se objeví někdo, koho zajímá, jestli mám rád i své děti, o které se v práci starám. Vždycky vyhrknu, že ano, protože tahle odpověď se ode mě očekává. Podle čeho mám ale poznat, že mám své děti rád? A co je ještě důležitější – jak to poznají ony?
   Ráno vstanu a rozhodnu se, že tu chci být po určitý čas pro ně. Nejsou mi lhostejné, protože když něco provedou, utíkají přede mnou do pokoje. Jindy mě vezmou za ruku a chtějí pohladit. To pak někdy musím utéct sám před sebou. Jako jeden z mála vím, že mají rády párek v rohlíku na Náměstí Míru a videa z pohledu řidiče autobusu na YouTube. Když jsou výjimečně hodné, pustím jim hořící autobus. 
   Je podmínkou, že musím mít své děti rád? Ani náhodou. Jenže jsem si oblíbil ty okamžiky, kdy dávám děti spát a ony začnou co nejvíc zlobit jen proto, abych nemohl odejít. A to je jediná část dne, kdy jsem rád, že mě mé děti zlobí.