Moje práce je o odpuštění. Odpouštíte Bohu,
že něco takového dopustil, odpouštíte rodičům mých dětí, že si dovolili
nemyslet na děti a na chvilku mysleli jen sami na sebe, odpouštíte dětem, že si
dovolily chovat se autisticky, a hlavně každý den odpouštíte sobě, že pracujete
s lidmi, kteří potřebují vaši pomoc a vy stejně v sobě najdete
na ně někdy vztek.
A tak vstávám v čase, kdy mě uklidňuje skutečnost,
že už jsou vzhůru aspoň pekaři. Podívám se do zrcadla. Začnu doufat, že moje
hlava dostane konečný tvar cestou do práce, protože mám na obličeji akorát vzor
povlaků z Ikea.
Jsou
jarní prázdniny. Děti už vědí, že bude volnější program. Naplánoval jsem
botanickou zahradu. Těší se, protože jsem jim slíbil, že kdo pozná nějakou
rostlinu, dostane bonbón. Paní na pokladně nás automaticky pouští. Už z dálky
bylo poznat, že jsme nějak postižení. V případě že ne, jedno z dětí pro
jistotu sežralo před vstupem do africké části motýla.
Jsme v oddělení masožravých rostlin. Rozdávám
dětem svačinu. Máme včerejší
řízky, co nám zůstaly od oběda. Některé děti začnou kytky šikanovat a místo,
aby se pustily do svačiny, provokují masožravé kytky. Snažím se být
spravedlivý, takže je upozorním: „Jestli budete zlobit, dostanete na prdel oba -
ty i kytka.“
Na cestě
ven zastaví jedno z mých dětí nějaký chlápek s cedulkou zaměstnance
botanické zahrady:
„Zavři za
sebou dveře!“
Dítě jde
autisticky dál…
Chlap začne
zvyšovat hlas: „Zavři, ti říkám!“
A pak vám někdy to odpouštění dojde,
najednou nemáte kam sáhnout. Takže jsem sprostý. Vysvětluju mu, že pokud ještě
někdy sáhne na moje děti, sáhnu mu na kytky. Děti mají radost, že jsem se
dokázal rozčílit i na někoho jiného. Chtějí se mě nějak zastat, takže berou z botanické
všechny letáky, které tam mají, aby jim způsobily aspoň co největší finanční
škodu.
Říká se, že odpouštění je ctnost odvážných. Jenže
se vás nikdo nezeptá, jestli chcete být odvážní. A nejzákeřnější je skutečnost,
že se to od vás čeká. Takže hledám svoji krabičku poslední záchrany, i když
jsem se rozhodl přestat kouřit. Děti mě uklidňují, že si to nemám tak brát, což
mě zase rozčílí, protože mě nemají co uklidňovat.
Když odejdeme z botanické, přijde mě
jedno z dětí obejmout. Nedělá to pro mě. Jen si není jisté, jestli to není jeho
vina. A mě to strašně sere, protože je zase něco špatně a já nevím, co mám
dělat.
A tak prostě odpouštíte. Rodiče odpouští
Bohu, děti odpouští rodičům, a já se mnohdy snažím odpustit sám sobě.
