18. 2. 2017

Marmeláda & lidskost

   Je sedm hodin ráno, za hodinu bude muset vyrážet do školy. Slyším, jak pomalu schází po schodech dolů do jídelny, kde na něj čekám se snídaní. Ještě než sejde dolů, oznamuje mi, že snídat nebude.

   „Vždyť ani nevíš, co je k snídani,“ zkouším ho nalákat. „Třeba jsou k snídani sušenky.“

   „Jsou k snídani sušenky?“

   „Nejsou,“ přiznám popravdě.

   „Nebudu snídat.“

 

   Poprosím ho, ať si zatím namaže aspoň půlku chleba s tím, že mu jdu hledat nějakou sušenku. V duchu si celkem zbytečně opakuju pravidlo, že s teroristy se nevyjednává.

   Ve skutečnosti jsem ale rád za jakékoli projevy, které se aspoň trochu podobají lidskosti a ne autismu. Protože vztah si budujete s člověkem, nikoli s diagnózou. A právě vztah k mým dětem je jedna z věcí, kvůli které chodím do práce.

   Cestou pro sušenku do mě vráží další dítě, které jde na snídani. Mám čas. Chvíli potrvá, než se pustí do jídla, protože ještě musí zavřít dvířka od myčky a mikrovlnky, srovná hrníčky, upraví židle a roztáhne závěsy. Bude po mně chtít snídani, až když je vše na svém místě.

   Do jídelny se vracím včas – jedno dítě právě upravuje židle, druhé vyjídá lžičkou marmeládu.

   „Nejez to jak dobytek a dej si ji na chleba,“ napomenu ho.

   „Tam už mám šunku.

   Postupně začnou přicházet další. Společné snídaně jsou něco jako vizita – povídáte si s dětmi a děláte si obrázek o tom, jak se mají. Každý obranný mechanismus vyžaduje, abyste měli dostatek energie a byli vzhůru. A jelikož mé děti u snídaně nesplňují ani jedno, snažím se být pozorný. Všímám si, jak se vyspaly, jestli jim chutná, nebo jakou mají náladu.

   Poté, co posnídal samotnou marmeládu, chleba se šunkou a sušenku, mě začne zajímat, jestli si ustlal postel.                                                                                                         

   „Jo, ustlal,“ ubezpečuje mě.

   „Můžu se jít podívat?“

   „Já půjdu první, chvilku vydrž,“ požádá mě. Jdu pomalu za ním a dávám mu dostatek času, aby si stihl ustlat.

   Vlastně o tom je má práce – umět dát každému tolik času, kolik potřebuje. Mám na svých dětech rád jejich lidskost, ne autismus. A lidskost vyžaduje čas.