27. 7. 2017

Autismus & chlebíček

   Sedím v kavárně na zahrádce, piju bílé víno. Čtu knížku, ke které se víno hodí, protože za střízliva je těžko pochopitelná. Opodál sedí maminka s malým dítětem, které nemotorně pobíhá po zahradě. Je na ní vidět, že by si taky dala nejraději víno, protože i její dítě je bez něj těžko pochopitelné.
   Přistihnu se, jak místo čtení pozoruju dítě. Asi každé zaměstnání se projeví nějakou „nemocí z povolání“ a má nemoc spočívá v tom, že si místo pěkných maminek všímám spíš nemocných dětí.
   „Dobrý den,“ pozdraví mě maminka a dává mi tak najevo, že už si všimla, jak blbě čumím.
   „Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel.“
   Usměju se na dítě, to úsměv opětuje. Uvědomím si, jak mě ty dětské úsměvy baví. Najednou je přede mnou jeden z důvodů, proč dělám svoji práci.
   Po druhé skleničce vína přestávám své knize opět rozumět a objednávám si obložený chlebíček. Nezakousnu se do něj, ale postupně sním ten zelený bordel navrchu, šunku, vajíčko… Nakonec mi zbyde jen něčím namazaná veka. A až u ní si uvědomím, že přesně takhle jí chlebíček jedno z mých dětí. I tu kapii jsem nechal na straně talíře, protože červená se podle něho prostě nejí.
   Snažím se přijít na to, jestli tohle dělám jen proto, že mi děti začínají chybět, nebo jestli jsem objevil novou formu autismu z vlastní vůle.
   Servírka si přijde pro talíř:
   „Chutnalo vám?“
   „Ano, bylo to dobrý.“
   „Ještě víno? zeptá se. S radostí si uvědomím, že na víno práce s autistickými dětmi vliv nemá, a pokud někdy ano, tak spíš opačný než na červenou kapii.
   „Ještě skleničku.“
   Přebírám jednotlivé rysy svých dětí. V duchu počítám, kolik jich už takhle ve mně je, s kolika jsem se už stihl přivítat, s kolika rozloučit. A pokud někdo přišel s nějakým autistickým chováním, které mě zprvu rozčilovalo, časem jsem se tak začal chovat taky.
   Přál bych si dozvědět se, jestli to mají stejně. Jestli napodobují někdy i ony mě. Asi si večer neotevřou knížku a víno. Nedávno jsem ale jedno z dětí slyšel říct „do prdele“. Na chvilku mě přepadla hrdost, že aspoň něco má po mně.
   Asi každé zaměstnání se projeví nějakou nemocí z povolání - místo pěkných maminek si všímáte spíš nemocných dětí. Ale začnete si vážit i jiných věcí. Kromě zdraví to může být klidně i takové „do prdele“. Protože nikdy nevíte, kdy jedno nebo druhé budete potřebovat.