30. 9. 2017

Branka & listí


   Čeká na mě u branky. Je netrpělivá, kýve se ze strany na stranu. Povídá si sama pro sebe. Volám na ni, že vezmu ještě něco dobrého na svačinu a už vyrážíme. „Hlavně něco dobrého,“ ozve se. 
   Za brankou mě chytne za ruku. „Dejte mi tu růžovou ruku, pane učiteli.“ Vyká mi a oslovuje mě pane učiteli, protože je za ta léta už tak naučená.
   „Říkej mi normálně Martine, jestli chceš.“
   „Chci,“ odpoví a postupně proplétá své prsty mezi mé.
   „Půjdeme na hřiště a tam si dáme sváču, dobře?“
   „Nebo můžeme jíst klidně už cestou…“
   „Nebo můžeme zůstat doma a jen jíst,“ pokusím se o vtip.
   „To bychom mohli.“
   Vysvětlím jí, že to bychom nemohli a vyrazíme směrem k hřišti.
   Pokud je naštvaná, chodí jen po levé straně, ale dnes nám cesta ubíhá bez komplikací. To na ní obdivuju, protože když jsem naštvaný já, odmítám chodit vůbec. I když jsme dnes už oba dospělí, svoji dospělost si dokazujeme každý po svém.
   Vztahy jsou pro ně specifické. Práce s autisty spočívá mimo jiné i v neustálém hledání optimální blízkosti. Například se jí těžko rozeznává, kteří lidé jsou cizí a nemusí je zdravit, a které by naopak pozdravit měla.
   Někteří kolemjdoucí mají na vodítku psa, mé autistické děvče pozdraví štěkotem i jeho.
   „Tohle ale nemají rádi,“ upozorním ji.
   „A co mají rádi?“
   „Zkus je třeba pohladit.“
   Radu si vezme k srdci a o pár minut později pozdraví psa a páníčka pohladí.
   Trhá ze stromů listí. List si prohlédne a pak zahodí. Nemyslím si, že by se nějak zvlášť zajímala o stromy, prostě jí to jen dělá dobře. Sám dělám spoustu nesmyslných věcí, když potřebuju zahnat nudu. Vlastně můžu být rád, že třeba nekouří. Trpí autismem a jak znám její vztah k rituálům, kouřila by pravidelně.  
   Na hřišti si pochutnáváme na sušenkách BeBe Dobré ráno a zjistili jsme, že se dají pohodlně jíst i odpoledne. Chytne mě zase za ruku, má jí celou od drobků z těch sušenek. V tichosti pozorujeme malé děti a jejich maminky. Napadá mě, jestli vnímá rozdíl mezi sebou a těmi zdravými dětmi. Jednou se jí na to zeptám.

6. 9. 2017

Bonbóny & únava

   Sedím na lavici v šatně tělocvičny a pozoruju, jak se dítě snaží narvat boty do batohu. „Tam už je plno, dej je do zadní kapsy,“ snažím se mu poradit. Dítě se zvedne z podřepu a pokouší se boty narvat do zadní kapsy u kalhot. Opět jsem zapomněl, že pracuju s autisty. Správně bych si teď měl dát tu práci a vysvětlit mu, co jsem myslel tou zadní kapsou, ale jsem už unavený, a tak to prostě udělám za něj.
   Je úterý, měli jsme s dětmi hodinu tělocviku. Šlo to celkem dobře, odloučení od rodičů ještě zvládají. Ve čtvrtek to bude horší. To si už uvědomují, že druhý den jedou domů. V pondělí ráno se opět vrátí. A tak to chodí už několik let. Žijí v týdenním stacionáři pro klienty s poruchou autistického spektra. Mám ale pocit, že si na to pořád ještě nezvykly. Vlastně ani nevím, jestli se na něco takového zvyknout vůbec dá.  
   Z tělocvičny se vracíme zpět do stacionáře. Cestou mi schválně utíkají do silnice. Neustále testují hranice, kam až můžou zajít. Jsou to děti s postižením, takže je pro mě o to těžší jim nějaké hranice stanovovat – autismus jim už takhle vystavil jasnou stopku.
   „Co máme k večeři?“ zajímají se.
   „Pomazánku,“ odpovím popravdě, i když vím, že moc nadšené nebudou. „Co si dáš k tomu?“ přemýšlím nad druhem pečiva.
   „Bonbóny,“ odpoví dítě okamžitě a já si uvědomím, že máme stejně jenom chleba.
   Procházíme čtvrtí, kde u každého domu je zahrada, a kde každá zahrada má svého štěkajícího psa. Dojdeme k vile, kterou hlídá štěně boxera. Mé děti se kolem něj sesypou, chtějí si ho pohladit. Štěně se rozhodne, že to za to hlídání nestojí a utíká někam pryč. Už ani ti boxeři nejsou, co bývali, prolétne mi hlavou. 
   Naštěstí se objeví další objekt, který se jich nebojí – vlak. Všichni se zastavíme pod viaduktem a pozorujeme projíždějící vlak. Čekáme, až přejede, protože věc musí být dokončená, alespoň v autistickém světě. Jako vždycky mi České dráhy dělají naschvály a vlak je dlouhý několik kilometrů.
   Jdeme do kopce, jedno z dětí se mě chytne za ruku, protože je unavené. Chce, abych ho táhnul.
   „Jsi těžký. Pojď sám, je to už kousek,“ přesvědčuju ho.
   „Tak to už zvládneš,“ odpoví a ruku mi sevře ještě pevněji. 
   Ten kousek cesty přemýšlím, co všechno musím každý den v práci zvládnout. A jedna z těch věcí je, umět chytit své děti za ruku, když už nemůžou.