Autismus & cukrárna

   Rád své děti beru někam, kde autistu běžně nepotkáte, protože si myslím, že to prospívá oběma skupinám – jak zdravým lidem, tak ve finále i mým autistům. Pro obě skupiny to ale může být velice náročné, vzájemný střet se tedy snažím mírnit různými nástroji. Jako užitečný nástroj se naposledy ukázal jahodový řez.   

   A tak když se mě děti ptaly, zda skutečně jdeme do cukrárny a já jsem přeslechl věty typu Už bylo načase, přišla klíčová otázka: „Martine, kolik máš s sebou peněz?“

   „Přiměřeně, akorát na jeden dort pro každýho.“

   „To moc peněz nemáme.“

   Při té příležitosti jsem si uvědomil, že občas zapomínám, jak moc jsou mé děti na mně závislé. Já si můžu do cukrárny zajít kdykoliv, ony tuhle možnost nemají. Pravděpodobně cukrárnu samy nikdy nenavštíví, ale o to teď ani nejde. Má úloha spočívá v tom, aby nikdy neztratily odvahu si o návštěvu cukrárny říct. 

   Kromě pěstování odvahy se snažím své děti vést i k samostatnosti. Ve frontě je instruuju, jak si mají samy objednat. „Až na tebe přijde řada, pozdravíš a objednáš si, co sis vybrala.“

   Dojde řada na mé děti. „Dobrý den. Všechno!“ pronese jedno z nich.

   Po chvíli si každé z dětí nese ke stolu jeden kousek dortu. Některé se neúspěšně pokoušejí dort jíst už cestou. Mezitím, co děti baští, se u vedlejšího stolu rozbrečí holčička. Jedno z dětí na ni začne zírat. Jako by nerozumělo, co to vlastně dělá. Holčička a ani můj autista si nevědí rady s jejím pláčem. A vlastně se to ani od jednoho z nich nečeká.

   „Proč brečela?“ ptá se mě, když se vracíme zpátky.

   „Třeba jí přišlo něco líto.“

   „A já jsem se jí smála,“ konstatuje bez sebemenšího náznaku lítosti.

   Každé jiné dítě by za takové situace dostalo asi normálně na zadek, to moje ne. Je autista a já mám tu zkušenost, že když něčemu nerozumí, tak se prostě směje. A je celkem jedno, jestli je to vhodné. Nikdo by neměl být trestaný, když si neví rady.  

   „Až příště zase uvidíme někoho brečet, zkusíme to vyřešit jinak, ano?“

   „Tak jo, zkusíme zajít třeba pro další dort.“

   Říká se, že štěstí si za peníze nekoupíte. Jenže když pracujete s autisty, není to tak docela pravda. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem s nimi cestoval skoro hodinu do vyhlášené cukrárny v centru Prahy, aby mohli 15 minut vybírat, který dort si nakonec dají, a následně ho během 30 vteřin snědli. A právě pro těch 30 vteřin dělám svoji práci.

Letadla & čerti

   Byly podzimní prázdniny, škola byla zavřená a já jsem přemýšlel o nějakém náhradním programu. Napadlo mě, že by se jim mohlo líbit v leteckém muzeu, protože děti jsou fascinovány čímkoliv, co je většího než ony od letadel po Halinu Pawlowskou, a dokonce tam mají i bufet.

   Děti nápad s muzeem okamžitě nadchnul.

   „Co všechno tam mají?“ zeptalo se okamžitě jedno z nich.

   „Mají tam letadla od první světové války do současnosti.“

   „A párek v rohlíku tam mají taky?“ projeví svůj zájem.

   Kromě naší autistické skupinky u vchodu čekají většinou tátové se svými syny. Napadá mě, jestli se kromě letadel někdy těší i z toho, že mají zdravé děti. Tátové na nás vrhají kradmé pohledy, což jim nemám za zlé. Patrně se víc vyznají v letadlech než v autismu.

   Trasa v muzeu je chronologicky naplánovaná, takže svoji prohlídku začínáme první světovou válkou. Děti se oprávněně ptají, v jakém roce bude přibližně ten bufet. „Až skončí druhá světová, půjdu vám něco koupit,“ uklidním je.

   U vchodu z jednoho z hangárů visí cedule s nápisem „Volně pobíhající děti budou odchyceny a prodány do cirkusu.“ Nahlas upozornění přečtu s tím, že by se mě už konečně mohl někdo chytit za ruku. Děti si ale upozornění vysvětlí po svém a schválně všude pobíhají s nadějí, že by se mohly dostat zadarmo do cirkusu.

   Jenže ať už jsme děti nebo dospělí, všichni utíkáme jen do té doby, dokud se máme kam vrátit. Takže za chvíli ke mně přiběhne jedno z dětí, že by si přálo za něco pochválit.

   „A jako za co?“ zeptám se.

   „Něco vymysli.“

   „Že bys mi chvilku přestal utíkat?“

   „To se ti moc nepovedlo, Martine,“ napomene mě.

   Procházíme jednotlivými hangáry a potkáváme návštěvníky, jak debatují nad jednotlivými částmi letadel. Řeší aerodynamiku, nosiče raket nebo třeba podvozek. Já se snažím své děti upozornit, že některá letadla jsou například různě vyzdobena. Jedno svojí kresbou připomíná žraloka, druhé má na trupu namalovaného čerta. „Tím určitě strašili nepřátele,“ napadne jedno z dětí.

   Svačíme v bufetu a konečně jsme si začali kromě letadel všímat i ostatních lidí. Na některých návštěvnících ale vidím rozčarování. Tváří se, jako by mé děti nemohly nikdy pochopit tajemství bombardéru B-2 Spirit. A mají pravdu, ani já sám neznám to tajemství. Jenže má práce nespočívá v tom, abych ho rozkryl. Ale poznal jsem jiná tajemství. Například taková, že si letecké muzeum mohou užít i lidé, kteří letadlům vůbec nerozumí. Sám se kolikrát přistihnu v situacích, kdy své společnosti v hospodě nerozumím, ale těší mě v ní být.

   Stejně tak mnohdy nerozumím svým dětem, ale těší mě být v jejich společnosti.