Rád
své děti beru někam, kde autistu běžně nepotkáte, protože si myslím, že to
prospívá oběma skupinám – jak zdravým lidem, tak ve finále i mým autistům. Pro
obě skupiny to ale může být velice náročné, vzájemný střet se tedy snažím
mírnit různými nástroji. Jako užitečný nástroj se naposledy ukázal jahodový
řez.
A
tak když se mě děti ptaly, zda skutečně jdeme do cukrárny a já jsem přeslechl
věty typu Už bylo načase, přišla
klíčová otázka: „Martine, kolik máš s sebou peněz?“
„Přiměřeně, akorát na jeden dort pro každýho.“
„To
moc peněz nemáme.“
Při
té příležitosti jsem si uvědomil, že občas zapomínám, jak moc jsou mé děti na
mně závislé. Já si můžu do cukrárny zajít kdykoliv, ony tuhle možnost nemají. Pravděpodobně
cukrárnu samy nikdy nenavštíví, ale o to teď ani nejde. Má úloha spočívá v tom,
aby nikdy neztratily odvahu si o návštěvu cukrárny říct.
Kromě pěstování odvahy se snažím své děti vést i k samostatnosti. Ve
frontě je instruuju, jak si mají samy objednat. „Až na tebe přijde řada,
pozdravíš a objednáš si, co sis vybrala.“
Dojde
řada na mé děti. „Dobrý den. Všechno!“ pronese jedno z nich.
Po
chvíli si každé z dětí nese ke stolu jeden kousek dortu. Některé se
neúspěšně pokoušejí dort jíst už cestou. Mezitím, co děti baští, se u
vedlejšího stolu rozbrečí holčička. Jedno z dětí na ni začne zírat. Jako
by nerozumělo, co to vlastně dělá. Holčička a ani můj autista si nevědí rady
s jejím pláčem. A vlastně se to ani od jednoho z nich nečeká.
„Proč brečela?“ ptá se mě, když se vracíme zpátky.
„Třeba jí přišlo něco líto.“
„A
já jsem se jí smála,“ konstatuje bez sebemenšího náznaku lítosti.
Každé jiné dítě by za takové situace dostalo asi normálně na zadek, to
moje ne. Je autista a já mám tu zkušenost, že když něčemu nerozumí, tak se
prostě směje. A je celkem jedno, jestli je to vhodné. Nikdo by neměl být
trestaný, když si neví rady.
„Až
příště zase uvidíme někoho brečet, zkusíme to vyřešit jinak, ano?“
„Tak
jo, zkusíme zajít třeba pro další dort.“
Říká
se, že štěstí si za peníze nekoupíte. Jenže když pracujete s autisty, není
to tak docela pravda. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem s nimi cestoval
skoro hodinu do vyhlášené cukrárny v centru Prahy, aby mohli 15 minut
vybírat, který dort si nakonec dají, a následně ho během 30 vteřin snědli. A
právě pro těch 30 vteřin dělám svoji práci.
