21. 2. 2018

Autismus & IKEA

   Má práce mimo jiné spočívá v co největším začleněním dětí do společnosti. Trpí autismem a my se společně učíme dovednostem, které jim usnadní život a přiblíží je k větší samostatnosti. Zároveň se jim ale snažím představit i chování běžné populace. Tak jsme se jako každý druhý vypravili do IKEA.
   Děti se začnou rovnat do auta, které má naštěstí devět míst ve třech řadách. Některé děti musí zásadně sedět vpředu, jiné zase vzadu, některé chtějí sedět vedle sebe, jiné se zase moc nemusí. Než se stihneme všichni poskládat, v IKEA už změní kolekci.  
   „Pro co vlastně jedem? Co potřebujem?“ ozve se dětský hlas.
   „To je IKEA. Tady můžeš nakupovat, aniž bys něco potřeboval,“ prozradím jim tajemství.
   Postupně procházíme jednotlivými odděleními. Některé děti si vezmu za ruku, jiným dám do ruky aspoň tu žlutou nákupní tašku, aby byly víc vidět. Samozřejmě se setkáváme s pohledy, ze kterých se dá vyčíst, že autismus a pohovka Friheten k sobě nepatří. Ale asi mi nezbývá nic jiného než sem autisty brát častěji. 
   Přijdeme do oddělením kuchyň a zanedlouho pozoruju jednoho z mých chlapců, jak narovnává prostírání na stole. „Měli to špatně,“ vysvětluje mi, protože vidí, že se trochu mračím. Vyděsila mě představa, že bychom tu teď měli všechno přestavovat. „Ale už je to dobrý, neboj,“ dodá. Bojím, protože vím, že tohle je jen začátek.
   Za chvíli už vybíráme koš na prádlo. „Když se ušpiníte, dáte tam oblečení,“ vysvětluju postup. „A až to bude plný, zajdeme to vyprat. Chcete žlutej nebo zelenej?“ Děti jsou zaskočené. „Většinu oblečení stejně máte špinavou od kečupu, červená a zelená jde k sobě líp,“ vyberu za ně.
   Když přijdeme do oddělení dekorací, nechám děti, aby si vybraly nějaké rámečky na fotky, které pak přijdou k nim na pokoj. „Dáme do nich fotky rodičů,“ snažím se jim udělat radost. Některé se hned usmějí, na některých je ale vidět, že se jim při té vzpomínce začne trochu stýskat. Určitá míra stesku k životu patří, jen nesmí přejít v bolest.     
   Jak už jsem říkal, má práce mimo jiné spočívá v co největším začleněním dětí do společnosti. Takže nemůžeme odtud odejít bez svíčky. „Skočte vybrat nějakou svíčku,“ dostanou děti úkol. Jedno z nich se vrátí s kytkou. „Máš pravdu, sem chodíme nakupovat i věci, které nepotřebujeme.“