19. 4. 2018

Hořčice & prase

   „Kdy budu vařit?“ zeptal se mě před časem jeden z dospívajících autistů, který u nás bydlí. Ta otázka mě zaskočila, protože se o jídlo nikdy nemusel starat – vždycky mu ho někdo připravil, a já jsem hned nevěděl, co po mně chce. Ale zeptal se vlastně správně, protože daleko větší radost přichází ze spolupráce a pomoci, než když někdo udělá něco za vás. Prostě jen nechtěl být o tu radost ochuzen.
   A tak jsme si, jako teď už každé úterý, na stůl připravili veškeré suroviny. Rozhodli jsme se pro rybí pomazánku. Máme cibuli, tvaroh, máslo, uvařené vajíčko natvrdo, rybí konzervy a samozřejmě sůl, pepř a hořčici na dochucení. Sice nejde o klasické vaření, ale pro ten pocit by to mohlo stačit. Sám si někdy dozdobím mraženou pizzu sýrem navíc a v duchu si přitom říkám, jak zase vařím. 
   „Zatím oloupej vajíčko, já se hned vrátím,“ řeknu a podám mu ho. „Dojdu nám do kuchyně pro nějaký nůž na tu cibuli.“
   Když se vrátím, najdu ho se skořápkou v puse. Vajíčko nebylo pochopitelně k nalezení.
   „Jako nevadí mi, že jsi právě snědl to vajíčko, ale jsem naštvanej, že sis ho před tím aspoň neoloupal.“
   „Já taky,“ odvětí a začne plivat skořápku na zem.
   Nebylo to poprvé, kdy ochutnal něco, co by neměl. Všichni jsme kdysi poznávali okolní svět prostřednictví úst, někomu to díky autismu vydrželo skoro až do dospělosti.
   Zatímco já krájím cibuli, on do misky postupně přidává máslo, tvaroh, rybičky a trochu hořčice, kterou si stříkne i do pusy.
   „Nebuď prase!“ okřiknu ho. 
   „Prase jí hořčici?“
   Do misky přidám nakrájenou cibuli, sůl, pepř a poprosím ho, aby vše ještě promíchal. Když už máme pomazánku hotovou, zeptám se ho, jestli se bude chtít rozdělit i s ostatními.
   „Ne, to je dobrý,“ odpoví a začne si ji mazat na chleby. 
   „To ale není hezký.“
   „Já myslím, že to je namazaný hezky,“ podivuje se nad mojí kritikou.
   Za chvíli už všichni večeří rybí pomazánku a nešetří chválou. Někteří mají víc pomazánky na obličeji než v sobě. Bývá to většinou známka toho, že jim chutná. Nějakou dobu nám zabralo, než jsme spolu došli k závěru, že ve společnosti přátel jídlo chutná víc. Ale nakonec jsme byli oba spokojení.
   Když se večer loučíme a já už jsem pomalu na odchodu domů, ještě jednou ho pochválím za to, jak se nakonec rozdělil i s ostatními.
   „O vajíčko ale ne,“ odpoví a má u toho šibalský úsměv.